Po 30 km jízdy z Valencie na severovýchod se nad přímořskou nížinou zelenající se i na konci září mandarinkovými sady vypínají nepřehlédnutelné zbytky starověké pevnosti Saguntum - kdysi součásti svobodného, prosperujícího města (např. ražba vlastních mincí) ve vlivové sféře Kartága. Několikaměsíční obléhání a obsazení vojsky kartaginského vojevůdce Hannibala bylo v roce 219 př. n. l. spouštěcím mechanismem druhé punské války. V dalších obdobích se zde střídal vliv Římanů, Vizigótů a Cordóbského kalifátu. Z arabského vlivu je vymanil až roku 1238 Jakub I. Aragonský (nepočítaje nedlouhé osvobození od Arabů roku 1089 El Cidem).

 
Do stejnojmenného, dnes nepříliš vzhledného města Sagunto (valencijsky Sagunt) s rozsáhlým přístavem a dnes již jen minulostí centra ocelářské výroby jsme přijeli v pozdním odpoledni a od radnice za půl hodiny vystoupali historickou částí šedesátitisícového sídla, kolem gotického kostela sv. Marie a částečně obnoveného římského amfiteátru, na poměrně úzké vrcholové plató v nadmořské výšce cca 150 m. n. m. Rozsáhlé hradiště bylo místy silně zarostlé agresivně se šířící opuncií, jinde byla patrna snaha s invazivním kaktusem bojovat.

Návštěvníků nebylo nahoře mnoho, takže bylo možné vychutnat poklidnou atmosféru teplého podvečera snášejícího se na dávné ruiny. Tu jsme ještě před odjezdem krátce zaměnili za posezení u piva v hospůdce u zadní zdi amfiteátru a s padající tmou vyrazili zpět do Valencie.