Okrouhlý výběžek jihoalbánského poloostrova Ksamili obklopený průlivem Jónského moře oddělujícího Kerkyru (Korfu) a brakickými vodami Butrintského jezera,  na dávném pomezí řeckého a „barbarského“ světa, se stal již v dobách klasického Řecka životaschopnou přístavní polis Bouthroton.

Ať už byli jeho zakladateli podle legendy trojští exulanti nebo ne, prvotní rozkvět přišel v období vlády dobře známého epirského krále Pyrrha, jehož odkaz tradičně spojujeme spíše s bravurou válečné taktiky, než s úspěchy uvážlivé územní správy. Strategická poloha místa u vodního zdroje s léčivou pověstí připadala v dalších staletích atraktivní jak Římanům (Colonia Julia Buthrotum, Colonia Augusta Buthrotum – nové období prosperity na přelomu letopočtu), tak i Byzantincům (bazilika z 6. století, v polovině 10. století přichází oživení a koncem 11. století je místo opět součástí východostředomořské obchodní sítě), Benátčanům (1386 – kon. 18. století) i správcům tohoto nepříliš preferovaného koutu Osmanské říše (legendární orientální despota Ali Paša Tepelenský/Janinský). 

Butrintu se nevyhýbaly ani katastrofy např. zemětřesení v letech 35 a 365 n. l., úpadek 6. století (vpády Avarů a Slovanů) dokonal v tom následujícím justiniánský mor. 

Od 13. století chátrající stavby důsledně pohlcovaly porosty dubů, vavřínů, zmarlik a olivovníků, až se po stopách Aenea vydal na průzkum poloostrova archeolog Luigi Maria Ugolini. Ve službách italských fašistů kopal v Butrintu v rozmezí let 1928 – 1932 a odkryl bohaté a dobře zachovalé dědictví minulosti, které jsme měli možnost navštívit. 

Vstupenka v ceně 500 Leke (cca 108 Kč) za prvotřídní, v době naší návštěvy turistů prostou, památku UNESCO společně s malým muzeem. Co víc si přát.

Za nějaký den potulování navíc by stál celý okolní národní park (Parku Kombëtar i Butrintit, rozloha cca 100 km²). Mozaika zalesněných pahorků, sladkovodních i slaných mokřadů (ramsarské lokality), otevřených planin, rákosových porostů a ostrovů.