Motto:

"Jsme národ Husův a rádi se tak zoveme - avšak jsme tím národem Husovým doopravdy a ve skutečnosti? Nejsme. Ještě nejsme ..."

Tomáš Garrigue Masaryk, v úvaze Naše obrození a naše reformace z 6. 7. 1895

Bohatý přísun ideologicky nezkreslovaných informací a svoboda cestování jsou v posledním čtvrtstoletí pro poznání pravdy o dávných dějích, Husův osud nevyjímaje, vhodnější dobou než časy mého dětství. Tehdejší okleštěný obraz Husa - sociálního inovátora dnes můžeme doplnit takřka do úplnosti. Samozřejmě jedině tehdy, pokud se chceme podívat dál, než na fasádu soudobé oficiální symboliky. Je jen na nás, zda poznáme víc, než pouhou ikonu velkého Čecha a nezlomného bojovníka za pravdu s tváří olizovanou plameny, adorovaného při té či oné příležitosti ať z tribuny či kazatelny.

Cesta po stopách MJH pořádaná SCEAV v roce šestistého výročí Husova upálení, které jsem se měl možnost zúčastnit, pro mne byla právě takovou příležitostí. Jednotlivé zastávky nebyly vždy zcela bezprostředně spjaty s životem MJH, některé souvisely s dopady Husova osudu a myšlenek na pozdější vývoj (Tábor, Augsburg)

Pátek 3. 7. 2015

Se členy naší výpravy jsem se setkal V Olomouci. Následoval přesun k Brnu a dále přes Vysočinu do Tábora, trochu jsme se  v autě seznamovali, ale většinou naslouchali (jako pak po většinu našich přesunů) audiozáznamu Listů MJH.

V Táboře volila navigace křivolakou trasu úzkými uličkami na Žižkovo náměstí (49.4141378N, 14.6585350E), kolem poledne problém zaparkovat. Nejprve jsme se setkali s poslední členkou výpravy a společně pak vystoupali na věž Kostela Proměnění Páne na hoře Tábor. Na nejvyšší jihočeskou věž (77,8 m) s cibulí s dvěma lucernami vede 250 schodů a podlézá se jeden ze tří zvonů. Kostel byl v letech 2006-9 rekonstruován (letos v srpnu byla věž opět pod lešením). 

Přejeli jsme k nedaleké "pěkně udržované" zřícenině Kozího Hrádku (49.3899669N, 14.7231014E). Před vstupem do oploceného areálu jsme vyslechli krátkou přednášku na téma Husova života. Zřícenina v majetku Města Sezimovo Ústí je pozůstatkem místa druhého mimopražského Husova pobytu (všechna místa dosud známa nejsou). Zde Hus v létě 1413 mimo jiné dokončil traktát De Ecclesia. 

Do Husince (49.0524556N, 13.9854294E), nenápadného městečka (oficiálně města) v předhůří Šumavy, na němž se, jako na Husově rodišti shodli odborníci, jsme přijeli po šestnácté hodině. Zde jsme našli na dvě noci střechu nad hlavou v rozpáleném podkroví sborového domu Církve bratrské. Ještě v pozdním odpoledni jsme navštívili pečlivě rekonstruované Centrum Mistra Jana Husa (po obnově otevřeno 30. 5. 2015). Jeho současná podoba je především výsledkem účinného zájmu současné vlády, která pro tento účel uvolnila dvacet z celkových 25 milionů proinvestovaných korun. Po lehce povrchním výkladu průvodkyně, chápu že primárně určeném většinovému návštěvníku, jsme si prohlédli všechny tři tématické části uvnitř, včetně památného prostoru označovaných jako Husova světnička. Jak obsahově, tak i po stránce zpracování nemám, co bych expozici vytknul. Rodinné vstupné za 120 Kč (psi zdarma :-)).  Ve venkovních prostorách je k dispozici malé, kryté pódium, jsou zde rovněž umístěny tři pískovcové plastiky studentů kamenické školy z Hořic. Později jsme se prošli také proti proudu Blanice k Husové skále a večer jsem ještě nakoukl na zdejší hřiště - k vesnické veselici hrál v rámci oslav MJH Franta Nedvěd.

Neboť nejen potravou ducha živ jest člověk, ještě drobná, praktická poznámka na závěr - doporučit služby Penzionu u Blanice, kde jsme dvakrát posnídali, ani při nejlepší vůli nemohu - krátce: nepříliš čisto a voňavo, obzvláštní obsluha a skoro všechno spojeno s nějakým problémem. Naopak Restauraci Na Knížecí klidně vyzkoušejte ...

Sobota 4. 7. 2015

Po snídani na břehu Blanice jsme kolem zříceniny Žebráku a pod hradem Točníkem, kde se právě srocovali příznivci J. R. R. Tolkiena očekávající na svazích pod hradem Velkou Bitvu, dorazili k nejzápadnějšímu výběžku CHKO Křivoklátsko, ke hradu Krakovec (50.0182003N, 13.6387592E) na okraji maličké, stejnojmenné obce. Hrad, tehdy v držení důvěrníka a komořího krále Václava IV., pana Jindřicha Lefla z Lažan byl od poloviny července 1414 dalším Husovým mimopražským útočištěm a působištěm. Hus zde vedle neustávající kazatelské činnosti připravoval své projevy pro slyšení u Kostnického koncilu, včetně nikdy nepronesené Sermo de pace (Řeči o míru). 

Čas na Krakovci ve společnosti jeho kastelána a starosty obce v jedné osobě Mgr. Jiřího Sobka považuji za jeden z duchovních vrcholů naší cesty. Prohlídka (kapitola sama pro sebe je unikátní dřevěný most) se posléze na lavičkách v příjemném stínu hradních zdí v dobrém "zvrhla" spíš v biblickou hodinu o Husově odkazu a diskuzi s naším, s místem zcela srostlým a souznějícím průvodcem, který v sobě nezapřel studium bohosloví. Od historie jsme přirozeně přešli k problémům současnosti, došlo i na církevní restituce. Po dvou hodinách přišel čas na rozloučení.

Pobyt MJH na Krakovci skončil ve čtvrtek 11. 10. 1414, kdy se odtud vydal na cestu do Kostnice. Naše cesta dále pokračovala (trochu masochisticky) do centra Prahy.

Horkými ulicemi pražského centra plnými turistů a cetek jsme došli k Betlémské kapli - také kaple Betlémských neviňátek - (50.0842997N, 14.4174672E), místu jehož vztah k Husovi je notoricky znám. Zde se třicátník Hus změnil z běžného kněze ve skutečného kazatele Kristova - oddanost s níž k poslání přistupoval ilustruje číslo - možná až tři a půl tisíce kázání v letech 1402 - 12. Tady získal kázáním k početným posluchačům svou proslulost.

Historie tohoto originálu, totiž tzv. kazatelského chrámu (nešlo tedy původně o prostor k bohoslužbám!), vystavěného mezi lety 1391 - 94, je trochu zvláštní. Zakládací listina mluví výslovně o určení pro kázání v českém jazyku, od počátků byla úzce spjata s Karlovou univerzitou (v 17. století po více než dvacet let dokonce součástí jejího majetku), v  roce 1786 byla z větší části zbořena a prázdná parcela sloužila jako skládka dřeva do roku 1837, kdy zde byl vystavěn s využitím zachovaných zbytků zdiva třípodlažní činžovní dům. Po roce 1948 byl dům z podnětu Zdeňka Nejedlého znárodněn a demolován, aby poté kapli v letech 1950 - 52 architekt Jaroslav Fragner "volně" rekonstruoval do současné podoby. Od roku 1978 je v majetku ČVUT. Není vysvěcena. V současnosti je využívána mimo jiné jako slavnostní aula i několika dalšími pražskými vysokými školami, ale také např. Úřadem vlády ČR.

Kaple barvitých dějin a nápadně strohého interiéru, ve své době největší shromažďovací prostor Prahy, nemá v duchu dobových představ o rovnosti před Bohem hlavní vchod, zato uvnitř narazíte na věc nečekanou, totiž studnu. 

Průvodkyně, starší, kultivovaná dáma, nás provedla interiéry (na závěr se zpívalo, samozřejmě beze mne) a seznámila nás i s pozoruhodnostmi okolí Betlémského náměstí. Na jednom z těchto míst, u evangelického kostela svatého Martina ve zdi (50.0830475N, 14.4198311E), jsme si připomněli, že právě tento nevelký, původně románský kostelík je místem, kde v říjnu 1414 kněz Jan z Hradce poprvé podával laikům svátost oltářní pod obojí způsobou (mimochodem, šlo o praxi jež u Mistra Jana Husa nestála příliš v popředí zájmu). 

Než jsme opustili hlavní město, měli jsme v úmyslu navštívit ještě husovskou výstavu v Karolinu, ale našli jsme již zavřené dveře. Poslední zastávkou tak byl secesní Šalounův pomník MJH na Staroměstském náměstí. Pak už bylo načase vydat se zpět do Husince, v neděli nás čekala cesta do Německa.

Neděle 5. 7. 2015

Nehusovská zastávka ve švábském Augsburgu (48.3688456N, 10.8976019E) spojeném s významnými mezníky německé reformace (takže přece jen bychom určité souvislosti našli) začala před třetí odpoledne v parkovací části obchodního centra Saturn. Možná na první pohled divná volba, ale vzhledem k venkovní teplotě bylo příjemnější vyslechnout si zasvěcené povídání o úloze Augsburgu v dějinách nápravných snah uvnitř křesťanské církve jednoduše kdekoliv mimo dosah slunečních paprsků. V příšeří mezi betonem a zaparkovanými auty jsem se dověděl mnoho podrobností nejen o Augsburgském vyznání víry (1530), tedy o jednom ze základních pramenů víry mých spolucestujících ze Slezska.

Zkrátka Luther a spol. se sto let po Husovi, vyzbrojeni knihtiskem a silnými stoupenci (např. některé německé země a svobodná říšská města), dokázali obhájit, kdežto Hus byl, i když ne bez přátel a posluchačů, fakticky osamocen.

Do historického centra města s římskými kořeny (Augusta Vindelicorum) jsme vstoupili v prostoru věže Vogeltor - poválečně obnoveného pozůstatku bývalých městských hradeb. Liduprázdnými uličkami protkanými řadou vodních kanálů jsme zadem od kláštera Františkánek vstupovali na hlavní náměstí Rathausplatz, ve stínu obrovské hmoty jedné z předních staveb zaalpské renesance - sedmipatrové radnice (1615 - 24). Nejen ona je trvalým dokladem o mimořádném postavení města jako jednoho z finančních center tehdejší Evropy a sídla podnikatelských a finančnických rodin Fuggerů a Welserů.

Nejproslulejší zástupce první z nich, fantasticky bohatý Jakob Fugger, založil  roku 1521 nedaleko náměstí dodnes fungující, nejstarší sociální sídliště světa tzv. Fugerai. Neobyčejný projekt "města ve městě" poskytuje i dnes nadací dotované bydlení ve 140 bytech aktuálně s ročním nájmem 0,88 € + 3 modlitby za Fuggerovic rodinu. Areál je přístupný za čtyři eura a příjemnou drobností je i tištěný průvodce v češtině.

Dalšími našimi zastávkami byly evangelický kostel sv. Anny s Lutherovým schodištěm a zajímavou výstavou,  a na závěr ještě románsko gotické pětilodí Katedrály Panny Marie.

Tři hodiny uplynuly jako voda, k Augsburgu by se samozřejmě hodila o dost delší návštěva (Zlatý sál, muzea, basilika sv. Oldřicha a Afry, zoo, ...), ale od našeho nocležiště v Kostnickém hotelu Aqua nás dělilo ještě 250 km jízdy jižním Německem. Se západem slunce jsme na malou chvíli zastavili nad vinicemi na severním břehu Bodamského jezera u nepřehlédnutelného poutního barokního kostela v Birnau (47.7462831N, 9.2193819E). 

V Hotelu Aqua v místní části Oberlohn nás uvítal polsky mluvící personál. Před usnutím jsem si ještě doplnil pár poznámek a propadl se navzdory horku do hlubokého spánku, noční bouřku jsem vůbec neregistroval.

Pondělí 6. 7. 2015

Tak tedy na den před šesti sty lety vše vyvrcholilo. Nevím jak bylo tehdy, ale náš den v Kostnici zprvu dusný, pod mrakem a dokonce s několika kapkami deště se postupně vyloupl v další jasnou červencovou výheň. Po vydatné snídani jsme ze zastávky Rudolf Diesel Strase odjeli městským busem do centra, kde naše první kroky vedli do městské části Paradies, k Husovu kameni (47.6610875N, 9.1641767E). Trochu jsme sice pobloudili, avšak dva stavební dělníci nás spolehlivě nasměrovali na místo bludného balvanu instalovaného v roce 1862 na místě hranice, kde byl o necelý rok po Husovi upálen i Jeroným Pražský. Cestou k památníku se k nám přidal mladý krajan ze Švýcarska a rozhodně nebyl jediným Čechem, kterého jsme toho dne potkali.  

Hned další zajímavé setkání čekalo u Husova kamene ozdobeného věnci a květinami. Doplnili jsme skupinku přítomných krajanů a za okamžik jsem si všiml, že nás z povzdálí kdosi fotí. Jak je svět malý, byl to fotograf Bohdan Holomíček. V Jánkách se nepotkáme, tak alespoň tady, kde jak mi sdělil, už několik dní dokumentuje příchozí. Pak se zpívalo a lehce natvrdlý pracovník pravděpodobně městských služeb nás jako naschvál rušil hlukem vyžínače - koneckonců v Kostnici byl běžný pracovní den. Ale jinak město připomínkou středověkého koncilního jednání viditelně žije a oslavy jsou rozvrženy do let 2014 - 18 (v pořadí Rok evropských setkávání, letošní Rok spravedlnosti, Živý středověk, Rok náboženství a Rok kultury). 

Následoval přesun do Husova domu (47.6589306N, 9.1709572E) stojícího ve velmi pěkné a živé Hussenstrase, poblíž brány Schnetztor. Podle zjištění historiků to sice v dobových dokumentech uváděný dům vdovy Fídy není (ten, tedy Dům U červené konvičky, stojí opodál a má číslo 22, současný Husův dům nese čp. 64), ale tradice je tradice. V domě, který je od roku 1922 v českém vlastnictví jsme si prohlédli minulého roku otevřenou expozici. S postupujícím dopolednem začalo být v pěti místnostech dokumentujících pět období Husova života docela těsno. Bylo povzbudivé sledovat, kolik lidí přichází a přichází.

Před odpolední procházkou městem s místní průvodkyní jsem pár volných hodin využil k focení v přístavu a na nábřeží Bodamského jezera v prostoru mezi železničním nádražím, mohutnou budovou koncilu, parkem Stadtgarten a Rýnským mostem. Rozjímání po odpolední procházce historickým centrem, která nás zavedla mimo jiné i k čerstvě instalované soše " Cesta k smíření", dílu studentky hořické kamenické školy, ukončilo před sedmou v podvečer hlučné vyzvánění zvonů z Dómu Matky Boží - Münster (47.6633564N, 9.1760911E), svolávaly k ekumenické bohoslužbě na Husovu památku, byl čas tam vyrazit. 

V chrámu plno a doslova na padnutí. Na podlaze v místě kde stál odsouzený Hus věnec z pestrých růží, zástup prelátů, slova a slova, velebná Bachova hudba i zpěv místního chóru. Ač mluvili dva církevní hodnostáři z Česka, čeština zazněla jen v sympaticky osobním vystoupení husitského biskupa Štojdla, římskokatolický plzeňský biskup Radkovský mateřštinu nepoužil. Bohoslužbu zakončilo opět monumentální vyzvánění.

Do odjezdu autobusu zpět k hotelu zbývalo ještě pár minut, využil jsem pěkné večerní světlo k zachycení pro někoho možná kontroverzního symbolu Kostnice - sochy Imperie. Přístavu vévodící polonahá betonová krasavice Petera Lenka má symbolizovat to, co skutečně ovládá tento svět - po předchozím duchovním povznesení to bylo možné brát jako správný kontrast. Sláva končí, je třeba se zase postavit na zem.

Úterý 7. 7. 2015

Rozhodli jsme se zastavit ještě v Gottliebenu (47.6641403N, 9.1358794E), malé obci již ve Švýcarsku, vzdálené od centra Kostnice pouhé čtyři kilometry. Západní věž zdejšího vodního hradu byla druhým Husovým koncilním vězením. Moc jsme neuviděli - i když tu byla koncem 19. století dokonce Husova pamětní síň, dnešní majitelé nechtějí mít s veřejností asi nic společného, vše je zaploceno a hustota stromoví dovolila jen snímek s částí věže. 

Odtud naše cesta pokračovala ke květinovému ostrovu Mainau a po čtvrté odpoledne zpět domů. V noci, s kulisou vzdálených blesků, jsme na plzeňské dálnici naši cestu zakončili v naší jediné dálniční kapli - Kapli Smíření u Šlovic, kde jsem také všem spolucestujícím poděkoval za vlídné přijetí.