Pobývat v Petrohradu a nezajít do Ermitáže nepřipadá v úvahu. Na druhou stranu je jediná návštěva ke shlédnutí byť jen části z 3 000 000 exponátů rozesetých v šesti budovách směšně málo.

Před vstupem do Ermitáže jsme si vychutnali esenci ruské imperiální architektury - Palácové náměstí (nic pro trpící agorafobií). Před sebou Zimní palác v plném lesku, za zády skoro 600 m zakřivené fasády generálního štábu a uprostřed vydlážděného pětihektarového prostranství 660 tun červené finské žuly v podobě 47 m vysokého Alexandrova sloupu - to je to místo odkud začali bolševici v sedmnáctém roce obracet naruby nejen ruský svět.

Při vstupu fronty lidí ze všech možných končin, jakoby se dávalo něco zadarmo. Zvláště Číňanů jak naseto. Bylo nám jasné, že po ranní mačkanici v hotelovém výtahu a snídani připomínající soustřeďený útok na švédské stoly nás čeká opět lavina z východu.

Napřed obligátní prohlídka carských reprezentačních prostor - mramor, zlato, polodrahokamy, drahá dřeva, mramor, zlato ...  a co dál.

Když je málo času musí se něco obětovat. Pro tentokrát jsme si zvolili antické umění, vlámské, holandské a španělské malíře a vzhledem k přítomnosti dvou mistrovských děl Leonarda da Vinci i pořádnou tlačenici v oddělení italské malby. Na prehistorii, orientální umění či umění 19. a 20. století se podíváme (doufejme) jindy.

Po několika hodinách jsme zcela nasyceni krásou (také patřičně uchození) zamířili hledat klid do Tauridské zahrady.