V Sarajevu jsou místa a okamžiky, kdy se můžete cítit skoro jako doma a přitom se nepřestávat divit. Za zády radnici a věznici projektovanou Karlem Paříkem přecházím ulici k řece Miljacce, právě příjíždí tatrovácká tramvaj K2 s vířícím dervišem na masce - crossover, který si umím vychutnat.

Po cestě ke spodní stanici dvoukilometrové lanovky na Trebevič, znovuzprovozněné letos v dubnu, si připomínám její prapůvod. Prototyp z Transporty Chrudim, spuštěný do provozu v roce 1959, zničený za války už nebyl po roce 1996 obnoven. Řadu let to vypadalo s novostavbou bledě, až se nakonec objevil americký dobroděj.

Z centra města v nadmořské výšce 583 metrů do horní stanice v 1160 metrech nad mořem se během sedmiminutové jízdy postupně otevírají výhledy na další a další kilometry údolí, v němž leží Sarajevo. Najednou je vám rázem jasné, že srbské obléhací síly si lepší pozice k ostřelování během 44 měsíční blokády nemohli přát ani v nejzvrácenějších snech.

Po výstupu v horní stanici nepřehlédněte nenápadnou památku na první oběť bojů o Sarajevo, lanovkáře Ramo Bibera.

Nedaleko horní stanice také narazíte na rozpadající se bobovou dráhu z období olympiády 1984.