Jdi na obsah Jdi na menu

Škoda, že chybí pokračování ...

18. 3. 2017

Karel Schulz a Anatolij Naumovič Rybakov -  běžně vnímáni jako autoři "jediné knihy". Jejich díla mi padla do ruky až teď, po čtyřicítce, chytla a na čas vázala mou pozornost. Mohu říci až do té míry, že jsem je dočtené odkládal s lítostí nad chybějícím pokračováním. Sami tito spisovatelé toho chtěli zanechat čtenářům víc, ale vše dopadlo jinak, než zamýšleli ...

 

V případě zprvu jmenovaného je to román Kámen a bolest - bohatstvím děje, osobitým jazykem a překvapivou emocionalitou překypující obraz prvních třiceti let života a tvůrčích zápasů Michelangela (Michelangelo di Lodovico Buonarroti Simoni). Jak skutečně přiléhavě naznačuje název díla, jde tu v prvním plánu o místy až sugestivní ztvárnění střetu uměleckého génia s hmotou a realitou doby v níž žije a tvoří.

 

Další z kvalit textu prvorepublikového novináře, sympatizanta komunismu a posléze katolického konvertity představuje vykreslení doby pozdní renesance ve Florencii končící rozporuplným vystoupením Girolama Savonaroly, vleklé rivality italských městských států a zvláště intenzivně tehdejší krize papežství. Krátce, hluboký estetický prožitek a nenucená dějepisná lekce v jednom.

 

Hlavní postava Schulzova románu měla pěkně tuhý kořínek a tak si dovolím jednu neškodnou spekulaci. Autor mohl svým čtenářům klidně nadělit dalších tisíc stránek pokračování. Našlápnuto měl náramně, ale zdraví povolilo už ve čtyřiačtyřiceti a děj (dokončených 630 stran) proto opouštíme v roce 1505, kdy papež Julius II. pověřuje Donata Bramanteho přestavbou chrámu sv. Petra. Michelangelo měl před sebou ještě plných 59 tvůrčích let.

 

Ve vydání Lidových novin z úterý 2. března 1943 najdeme v sousedství titulků jako Osobní poselství Vůdcovo Ducemu, Čas pracuje pro Osu či Bolševické plány v Evropě i docela nenápadný odstaveček s nadpisem Karel Schulz zemřel. Píše se tam mj. i toto. "zůstává torso, z něhož je patrno, jak veliká naděje naší literatury zanikla".

 

V obdobném duchu přemítá i Jaroslav Durych v časopisu Řád, roč. 9, číslo 1: „Zatím jsme smutni. Torzo Karla Schulze ční vysoko. Nelze ho neviděti, ani od něho odvraceti oči. Bylo nám dáno torzo. I za to díky Bohu. A snad i právě za to ..."